તુલસીદલ

સ્વ. મૂળશંકર ત્રિવેદી રચિત અને અન્ય સ્તુતિઓ

પ્રભો અંતર્યામી જીવન જીવના દીનશરણા-ન્હાનાલાલ_N.D. Kavi, December 30, 2008

Filed under: અન્ય સ્તુતિઓ — dhavalrajgeera @ 11:58 pm

 

 

પ્રભો અંતર્યામી જીવન જીવના દીનશરણા,
પિતા માતા બંધુ
, અનુપમ સખા હિતકરણા;
પ્રભા કીર્તિ કાંતિ
, ધન વિભવ સર્વસ્વ જનના,
નમું છું
, વંદું છું, વિમળમુખ સ્વામી જગતના.

સૌ અદભુતોમાં તુજ સ્વરૂપ અદભુત નીરખું,
મહા જ્યોતિ જેવું નયન શશી ને સૂર્ય સરખું
,
દિશાઓ ગુફાઓ પૃથ્વી ઊંડું આકાશ ભરતો
,
પ્રભો એ સૌથીએ પર પરમ હું દૂર ઊડતો.

પ્રભો તું આદિ છે શુચિ પુરુષ પુરાણ તું જ છે,
તું સૃષ્ટિ ધારે છે
, સૃજન પલટયે નાથ તું જ છે,
અમારા ધર્મોનો અહર્નિશ ગોપાલ તું જ છે
,
અપાપી પાપીનું શિવ સદન કલ્યાણ તું જ છે.

પિતા છે એકાકિ જડ સકળને ચેતન તણો,
ગુરૂ છે મોટો છે જનકુળ તણો પૂજ્ય તું ઘણો
,
ત્રણે લોકે દેવા નથી તું જ સમો અન્ય ન થશે
,
વિભુરાયા તુંથી અધિક પછી તો કોણ જ હશે.

વસે બ્રહ્માંડોમાં, અમ ઉર વિષે વાસ વસતો,
તું આઘેમાં આઘે
, પણ સમીપમાં નિત્ય હસતો,
નમું આત્મા ઢાળી
, નમન લળતી દેહ નમજો,
નમું કોટિ વારે
, વળી પ્રભુ નમસ્કાર જ હજો.

અસત્યો માંહેથી પ્રભુ! પરમ સત્યે તું લઈ જા,
ઊંડા અંધારેથી
, પ્રભુ! પરમ તેજે તું લઈ જા;
મહામૃત્યુમાંથી
, અમૃત સમીપે નાથ! લઈ જા,
તું-હીણો હું છું તો તુજ દરશનાં દાન દઈ જા.

પિતા! પેલો આઘે, જગત વીંટતો સાગર રહે,
અને વેગે પાણી સકળ નદીનાં તે ગમ વહે
;
વહો એવી નિત્યે મુજ જીવનની સર્વ ઝરણી
,
દયાના પુણ્યોના
, તુજ પ્રભુ! મહાસાગર ભણી.

થતું જે કાયાથી, ઘડીક ઘડી વાણીથી ઊચરું,
કૃતિ ઇંદ્રિયોની
, મુજ મન વિશે ભાવ જ સ્મરું;
સ્વભાવે બુદ્ધિથી
, શુભ અશુભ જે કાંઈક કરું,
ક્ષમાદષ્ટે જોજો
, તુજ ચરણમાં નાથજી! ધરું.

 

 

ન્હાનાલાલ

 

 

 

You will love this movie! December 29, 2008

Filed under: ENGLISH — dhavalrajgeera @ 11:25 pm
Follow this link and find out about the program and timings in your area.
 

સફળતાનાં સાત સોનેરી સૂત્ર. December 28, 2008

Filed under: પ્રકીર્ણ — dhavalrajgeera @ 1:13 pm

સફળતાનાં સાત સોનેરી સૂત્ર

જીવનમાં સફળતા મેળવવા માટે જેટલાં સાધન બનાવવામાં

આવ્યાં છે, એમાં વિધ્વાનોએ નીચે પ્રમાણેના સાત સાધનોને

પ્રથમ સ્થાન આપ્યું છે.

 

·                    પરિશ્રમ અને પુરૂષાર્થ,

·                    આત્મવિશ્વાસ અને સ્વાવલંબન,

·                    જીજ્ઞાસા અને લગન,

·                    ત્યાંગ અને બલિદાન,

·                    સ્નેહ અને સહાનુભુતિ,

·                    સાહસ અને નિર્ભયતા,

·            પ્રસન્નતા અને માનસિક સંતુલન

જે મનુષ્ય પોતાના જીવન વ્યવહારમાં આ સાત

સાધનોનો સમાવેશ કરી લે છે તે દરેક

સ્થિતિમાં ઇચ્છિત સફળતા મેળવે છે.

 

 

હું તો એક શાશ્વત અસ્તિત્વ છું. December 27, 2008

Filed under: અન્ય સ્તુતિઓ — dhavalrajgeera @ 4:33 pm

હું તો એક શાશ્વત અસ્તિત્વ છું - આગંતુક

હું મનુષ્ય નથી, હું પુરુષ નથી
હું સ્ત્રી નથી , હું બાળક નથી.
નથી કોઈ મારી જાત કે પાત
હું તો એક શાશ્વત અસ્તિત્વ છું.

ન હું જન્મુ ને, કદી ના મરુ
ન હું શ્વસુ ને, ન હું વસુ કશે
સઘળું કાઈ મારામાં ઓતપ્રોત
હું તો એક શાશ્વત અસ્તિત્વ છું.

ન કોઈ મારો દેશ, ન ભાષા
ન હું કશું બોલું, ને ન ચૂપ રહું
આસપાસ સર્વત્ર,અહી ને આઘે
હું તો એક શાશ્વત અસ્તિત્વ છું.

વિવિધ દૃશ્ય તરંગો મુજમાં ઊઠે
અને વળી શમે, પાછા મુજ મહી
ઉષાસંધ્યાના રંગો, શમે કાળરાત્રીમાં
હું તો એક શાશ્વત અસ્તિત્વ છું.

સુતો ત્યારે સ્વપ્નમાં, વિલસી રહ્યો
જાગ્યો તો મુજ વિણ, કશુ ના મળે
જાગ્રત,સ્વપ્ન ને વળી સુષુપ્તિમાંયે
હું તો એક શાશ્વત અસ્તિત્વ છું.

 

KABIR – Ramagopal ‘Rahi’ December 22, 2008

Filed under: 1 — dhavalrajgeera @ 10:37 pm

कबीर साहित्य: संक्षिप्त चिंतन – रामगोपाल ’राही’

कबीर साहित्य में जहाँ दर्शन, अध्यात्म, ज्ञान, वैराग्य की गूढता मिलती है, वहीं उनके साहित्य में समाज सुधार का शंखनाद भी है। वह दार्शनिक होने के साथ-साथ, समाज सुधारक भी थे। समाज सुधार अर्थात् जन जीवन का उत्थान कबीर के जीवन की साधना थी। सुधार का समन्वित स्वरूप कि उन्होंने भक्ति के आडम्बरों पर चोट की, वहीं अंधविश्वासों, रूढ, प्रथा, परम्पराओं, अंधविश्वासों पर भी निर्भीकता से लिखा। भक्ति में सुधार, समाज की कुप्रथाओं में सुधार, जीवन के हर क्षेत्र में सुधार, कबीर के जीवन की साधना रही है। कबीर कवि होने के साथ ही साधक थे, दर्शनिक थे, तत्त्वान्वेषी थे, भक्त और ज्ञानी थे। वस्तुतः कबीर का जीवन उच्चतम मानवीय व्यक्तित्व की अभिव्यक्ति है।

प्रचलित धारणाओं के अनुसार, मस्तमोला संत कबीर रामानन्द जी के शिष्य थे। कबीर की जन्म तिथि में विभिन्न मतमतांतर हैं, पर विक्रमी सम्वत् के अनुसार पन्द्रवीं शताब्दी का उत्तरार्द्ध, सोलहवीं का प्रारम्भ व १४५५-५६ के आसपास ही इनका जन्मकाल रहा। जन्मस्थान कोई काशी, कोई मगहर तथा कोई बलहरा गाँव आजमगढ के पास मानता है।

कबीर जब हुए देश में उथल-पुथल का समय था। मुसलमानों का आगमन, उनका आक्रमण, राज्य स्थापन और यहीं बस जाना, देश के इतिहास की बडी महत्त्वपूर्ण घटना थी। मुसलमानों का आक्रमण राजनीतिक वर्चस्व कायम करना ही नहीं बल्कि इस्लाम का प्रचार अधिक था। अलग सांस्कृतिक एवं सामाजिक इकाई के रूप में कट्टर विरोधी होकर रहना, हिन्दू समाज को अपने में आत्मसात् करने की भावना से सारा हिन्दू समाज आतंकित एवं भयभीत था। मूर्तियाँ व मंदिर खण्डित होते रहे। इस विषमतापूर्ण समय में हिन्दुओं के समक्ष, अपनी सांस्कृतिक आत्मरक्षा का प्रश्न था। ऐसे में पुनरुत्थान कार्य, साम्प्रदायिक एवं जातीय भावनाओं को सामने रखकर किया जाना सम्भव नहीं था। हिन्दुओं में भी विभिन्न मतमतांतर, पंथ, सम्प्रदाय बन चुके थे, जो हिन्दू समाज में अन्तर्विरोध दर्शाते थे। मानना होगा, ऐसी विपरीत स्थितियों के समय में जब हिन्दू संस्कृति, धर्म, जाति को झकझोर दिया गया था – कबीर की समन्वय साधना ने, समाज में पुनरुत्थान का कार्य किया। पुनरुत्थान भक्ति साधना से ही सम्भव था। कबीर का साहित्य इस बात का साक्षी है।

कबीर के पहले तथा समसामयिक युग में भक्ति साधनाओं में सबसे प्रमुख भक्ति साधना ही है। भक्ति आन्दोलन ने भगवान की दृष्टि में सभी के समान होने के सिद्धान्त को फिर दोहराया। कबीर की भक्ति भावना तथ्य से जुडी है। भक्तिपथ में भक्ति के द्वारा प्राण स्पंदन देने वालों में कबीर भी प्रमुख हैं। अनेकानेक साधनाओं के अन्तर्विरोध के युग में कबीर जन्मे थे। कबीर के व्यक्तित्व को सभी अन्तर्विरोधों ने प्रभावित किया, इस पर कबीर ने समन्वयवादी दृष्टिकोण अपनाया। कबीर में परिस्थितिजन्य निर्णय की अभूतपूर्व क्षमता थी। वह आत्मचिंतन से प्राप्त निष्कर्षों को कसौटी पर कसने में कुशल थे। कबीर ने मानवतावादी तत्त्वग्राही व्यक्तित्व से अपने दृष्टिकोण में मजहबी, वर्गगत अहंकार तथा आचार संहिता की जडकारा में उलझा देने वाले तत्त्वों को भुला त्याग दिया। कबीर नैतिकता से विकसित भगवत्प्रेम में मानव कल्याण समझते हैं। कबीर की दृष्टि में यही मानवता का मूल आधार है। कबीर जीवन का चरम लक्ष्य परम तत्त्व की प्राप्ति मानते हैं। इस तत्त्व को प्राप्त करने का प्रमुख साधन ज्ञान और प्रेम है। कबीर के अनुसार ज्ञान से मतलब शास्त्र ज्ञान के अहंकार से मुक्त व्यक्ति को सहज रूप से ज्ञान होता है। ऐसे ही प्रेम का सहज रूप ही कबीर को मान्य है। कबीन ने आध्यात्मिक, धार्मिक, दार्शनिक एवं साधना के स्तर पर समन्वय का संदेश दिया है। कबीर संत हैं-भक्त हैं। कबीर ने अपने साहित्य में, भक्ति, प्रेम व सदाचरण से भगवान को प्राप्त करने का संदेश दिया। वस्तुतः कबीर की व्यथा किसी वर्ग विशेष की व्यथा नहीं थी, वह व्यापक मानवता की व्यथा थी। वर्तमान संदर्भों में उन्होंने आज की तरह प्रतिष्ठा दिलाने के लिए साधना नहीं की। क्योंकि कबीर के अनुसार साधना से ही मूलतः मानव व प्राणी मात्र का आध्यात्मिक कल्याण है।

कबीर के अनुसार पिंड और ब्रह्माण्ड से भी परे, निर्विशेष तत्त्व है, वही सबसे परे परम तत्त्व है, जिसका अनुभव होने पर भी वाणी में अवर्णनीय है। वह अलख है, उसे कहा नहीं जा सकता। पिंड और ब्रह्माण्ड से परे का जो तत्त्व है वही हरि है। उसका कोई रूप नहीं, वह घट -घट में समाया है। कबीर ने इस तत्त्व को कई नामों से व्यक्त किया है। अलख, निरंजन, निरर्भ, निजपद, अभैपद, सहज, उनमन तथा और भी। ”गुन में निरगुन, निरगुन में गुन हैं बाट छाड क्यो जहिए। अजर अमर कथै सब कोई अलख न कथणां जाई।।“ इसी चिंतन में कबीर कहते हैं – ”जल में कुम्भ, कुम्भ में जल है – बाहर भीतर पानी। फूटा कुंभ जल जलहि समाना, यह तत कथौ गियानी।।“ तथा – ’’पानी ही से हिम भया हिम है गया बिलाई।।‘‘

प्रेम साध्य भी है – साधन भी। प्रेम स्वयं ही प्रेम का वरण करता है। अर्थात् केवल प्रेम के अनुग्रह से प्रेम प्राप्त होता है। प्रेम लौकिक, अलौकिक दोनों स्तर पर एक-सा रहता है। प्रेम वस्तुतः आत्मरति रूप है, अहेतुक होता है। आत्मबोध की सहज स्थिति आत्मरति है। कबीर ने आध्यात्मिक प्रेम को लौकिक माध्यम से व्यक्त किया – ’’कबीर यह घर प्रेम का खाला का घर नाहिं। सीस उतारे हाथि करि, सो पैसे घर मांहि।।‘‘ कबीर का सौन्दर्य ब्रह्म सविशेष ब्रह्म है, इससे उनके अन्तःकरण में भगवान का प्रेम जागा तो कबीर ने कहा, ’’संतो भाई आई ज्ञान की आंधी रे। भ्रम की टाटी सबै उडानी, माया रहे न बाँधी रे।।“ कबीर के अनुसार लौकिक और आध्यात्मिक का भेद प्रेम की दिव्यता में बाधक नहीं है।

रहस्यवाद की तीन अवस्थाएँ होती हैं, अनुराग उदय, परिचय, मिलन। कबीर साहित्य में भावनात्मक तथा साधनात्मक दोनों तरह का रहस्यवाद मिलता है। कबीर में भावनात्मक रहस्यवाद की प्रथम अवस्था से ही साधनात्मक रहस्यवाद के भी दर्शन होते हैं। ”पारब्रह्म के तेज का, कैसा है उनमान। कहिये कूँ साोभा नहीं – देख्या ही परमान।।“ वह और भी आगे लिखते हैं – ’’सुरति समांणी निरति में, निरति रही निरधार। सुरति निरति परचा भया तब खुले स्वयं दुवार।।“ और भी ’’जो काटो तौ डहडही, सींचौ तौ कुमिलाइ।।‘‘

कबीर साहित्य में साखी कबीर का जीवनदर्शन है। साखी कबीर साहित्य का बहुत ही महत्त्वपूर्ण अंश है। साखियों में कबीर का व्यक्तित्व समग्र रूप से व्यक्त हुआ है। ’’साखी आँखी ज्ञान की समुझि लेहु मनमाहिं। बिनु साखी संसार का झगडा छूटै नाहिं।।‘‘ कबीर साहित्य में गुरु का स्थान सर्वोपरि ईश्वर समकक्ष है। कबीर के अनुसार गुरु शिष्य को मनुष्य से देवता कर देता है। ’’गुरु गोविन्द दोउ खडे-काके लागूं पाय। बलिहारी गुरु आपने गोविन्द दियो मिलाय।“ सद्गुरु के बारे में कबीर लिखते हैं ’’ग्यान प्रकास्या गुरु मिल्या, सो जन बीसरि जाइ। जब गोविन्द कृपा करी, तब गुरू मिलिया आई।।“ इसके विपरीत अज्ञानी गुरु के बारे में कबीर कहते हैं – ”जाका गुरु भी अंधला, चेला खरा निरंध। अंधे अंधा ठेलिया, दून्यूं कूप पडंत।।“ आज के संदर्भों में दार्शनिक कबीर की व्यक्त हुई कुछ-कुछ सटीक-सी लगती भावना ’’नां गुरु मिल्या न सिष भया, लालच खेल्या डाव। दुन्यूं बूडे धार में – चढ पाथर की नाव।‘‘

जैसे ही सुमिरण को अंग, यानी मनन की अवस्था, विनती को अंग अर्थात् भगवान के समक्ष अपनी लघुता की अनुभूति तथा पति परमेश्वर के भाव की अभिव्यक्ति है। कबीर ने इस तरह ’अंग‘ के माध्यम में पचासों अंगों के तहत ज्ञान की अभिव्यक्ति हुई है। कबीर पर वैदिक विचारधारा, वैष्णव विचारधारा का प्रभाव था, उन्होंने अपने साहित्य में एकात्मक अद्वैतवाद, ज्ञान तत्त्व, गुरु भक्ति, भगवद्भक्ति, अध्यात्म योग, प्रणवोपासना, जन्मान्तरवाद, भगवान के विविध वैष्णवी नाम, ब्रह्म स्वरूपों में श्रद्धा, भक्ति उपासना तथा प्रपत्ति, योग के भेद, माया तत्त्व आदि के माध्यम से काव्य रचना को संजोया। निर्भीक सुधारवादी संत कबीर ने, भक्ति ही क्या हर क्षेत्र में अंधविश्वासों पर चोट कर, रूढ परम्पराओं आडम्बरों से अलग हट, सामाजिक सुधार भरपूर किया। हिन्दू- मुसलमान दोनों के ही साम्प्रदायिक, रूढग्रस्त विचारों की उन्होंने आलोचना की। अपनी सहज अभिव्यक्ति में कबीर ने लिखा – ’’कंकर पत्थर जोड के मस्जिद दी बनाय। ता पर मुल्ला बांग दे, बहरा हुआ खुदाय।।“ इतना ही नहीं इससे भी बढकर लिखा ’’दिन में रोजा रखत हो, रात हनत हो गाय। यह तो खून औ बंदगी, कैसे खुशी खुदाय।।“ ऐसे ही हिन्दुओं के अंधविश्वासों पर उन्होंने चोट की। धर्म के क्षेत्र में आडम्बरों का कबीर ने खुला विरोध किया। ’’पाहन पूजे हरि मिले – तो मैं पूजूं पहार। ताते तो चाकी भली, पीस खाय संसार।।“ कबीर का दृष्टिकोण सुधारवादी था उन्होंने बताया ’’मूंड मुंडाए हरि मिले, सबही लेऊँ मुंडाए। बार-बार के मूंड ते भेड न बैकुंठ जाए।।“ कबीर ने हिन्दुओं के जप-तप, तिलक, छापा, व्रत, भगवा वस्त्र, आदि की व्यर्थता बताते हुए लिखा-’’क्या जप क्या तप संयमी, क्या व्रत क्या अस्नान। जब लगि मुक्ति न जानिए, भाव भक्ति भगवान।।“ मरणोपरांत गंगा में अस्थि विसर्जन पर कबीर ने लिखा – ’’जारि वारि कहि आवे देहा, मूआ पीछे प्रीति सनेहा। जीवित पित्रहि मारे डंडा, मूआ पित्र ले घालै गंगा।।“ समाज में कई अस्वस्थ लोकाचारों पर कबीर ने प्रहार किए। वे कहते हैं – यदि मन में छल कपट की गर्द भरी है तो योग भी व्यर्थ है। ’’हिरदे कपट हरिसँ नहिं सांचो, कहा भयो जो अनहद नाच्यौ।।‘‘

कबीर ने ब्रह्म को करुणामय माना है। ब्रह्म माया, और जीव के सम्बन्ध में कबीर के दार्शनिक विचारों का वर्णन है। कबीर निर्गुणोपासक थे। उन्होंने राम के गुणातीत, अगम्य, अगोचर, निरंजन ब्रह्म का वर्णन किया है। मानना होगा भक्ति आन्दोलन के सुधारवादी भक्त कवियों में कबीर का अपना अलग ही स्थान व नाम है। भगवा वस्त्र पहन कर जंगलों की खाक छानने के पक्ष में कबीर नहीं थे। उन्होंने धर्म एवं भक्ति में दिखावे को त्याग, तीर्थांटन, मूर्तिपूजा आदि को धर्म परिधि से बाहर रखा। कबीर कहते हैं, ’’काम-क्रोध, तृष्णा तजै, ताहि मिले भगवान।।“ राम अर्थात् उनके ब्रह्म में अपने खुद के समर्पण की चरमसीमा देखने योग्य है। ’’लाली मेरे लाल की, जित देखूं तित लाल। लाली देखन मैं गई, मैं भी हो गई लाल।।‘‘ कबीर के बारे में किसी ने यह सही लिखा प्रतीत होता है, ’’ज्ञान में कबीर परम हंस, कल्पना में योगी, और अनुभूति में प्रिय के प्रेम की भिखारिणी पतिव्रता नारी हो।‘‘ कबीर में अतिवाद कहीं भी नहीं। ब्रह्म परमसत्ता को कबीर ने सहजता से सर्वव्यापी बताते हुए कहा – ’’ना मैं गिरजा ना मैं मंदिर, ना काबे कैलास में। मौको कहाँ ढूंढे बंदे, मैं तो तेरे पास में।।‘‘

कबीर का दृष्टिकोण सुधारवादी ही रहा। कबीर ने किसी धर्म विशेष एवं दर्शन की पताका ऊँची नहीं की। वस्तुतः उन्होंने तो अपने को मानवीय तत्त्वों से सम्बद्ध रखा। धर्म व सुधार के नाम पर कबीर ने जनता को उलझाया नहीं, उन्होंने तो खण्डन कर उलझनों से दूर रखा। जनमानस को अभेद की ओर प्रेरित कर भ्रम-माया से दूर रहने की प्रेरणा दी, इसीलिए कबीर मानवतावादी सुधारक माने जाते हैं। कबीर ने ईश्वर प्रेम, भक्ति व साधना में माया को बाधक माना। कबीर ने कहा माया आकर्षक व मनमोहक है। माया आचरण के कारण ही आत्मा अपने परमात्म रूप को नहीं पहचान पाती। माया ब्रह्म से मिलने नहीं देती। ’’कबीर माया पापणी, हरि सूं करे हराम। मुख कडया को कुमति, कहने न देई राम।।

 

There is only one – THY December 21, 2008

Filed under: ENGLISH — dhavalrajgeera @ 1:17 pm

There is one Ishvar (God), and he is the master of all. You can see
that even in little colony of ants, there is one who is the main
one. Among bees, there is one main queen bee. Similarly among all
human beings, there is one great one. Ishvar (God). By believing in
That One, there is great gain. Who will protect us? If we believe
that Ishvar is our master then all work will become easy. Great
work will become even greater. Due to not having this belief, one
feels lack of peace. The most important thing is to consider
Bhagavaan (God) as our very own. He is our master. There is no one
greater than Him. No one more intelligent than Him. “Na tvat
samobhya”.

It is also stated clearly that – “Ishvar Ansh, Jeev Avinaashi Chetan
Amal Sahaj Sukhraashi” We are also part of that imperishable,
consciousness, flawless, full of bliss element. Only bliss is our
natural state! And inspite of being blissful, out of affinity with
the perishable element, we have become base. (so maayaa bas bhayo
gosaayi ) Thoughts such as “I am wealthy” and believing yourself to
be great because you are wealthy or considering someone great
because they are well-known, or that they have a huge following etc
is the illusory power of Maya. The only reason we are great is
because of Paramatma. There is no greatness in us regarding
anything else. Paramatma is the Master. The reason we believe
ourselves to be perishable is because of the illusive powers
of “Maya”.

We are like that monkey, who is trapped by his own ignorance. The
monkey trapper simply places a rounded pot filled with nuts and
keeps it for the monkey. The monkey arrives and puts both his hands
inside the rounded pot to get the nuts. But being greedy, he grabs
with both hands and taking a handful of nutsm he is unable to
withdraw his hand out of the narrow top. Now the monkey feels
trapped even though there is nothing holding his hand into the pot.
We too are just like the monkey. We feel ourselves to be trapped.
There are no bondages. We consider ourselves to be bonded. Even
the educated ones consider themselves to be totally trapped. In the
clutches of Maya. The traps of likes and dislikes.

Please therefore believe in God. He is the Master of all. He
Naath! (O Father ! ). Call out to Bhagavaan. But instead, we
continue to remain trapped in perishables. We busy ourselves in
collecting things, in enjoyment of pleasures etc. Parents are
attached to children. They feel simply trapped and don’t know how
to get out of that trap. They know about all other things – how to
make money, hwo to acquire and hoard things, all about beauty and
natural health remedies, about Ayurveda, or homeopathy etc. But
when it comes to this, they are simply not able to give up
attachment.

As long as we keep thinking that the perishable things are ours and
for us, till then we are in bondage. We are trapped. This house is
mine and for me. Nothing will come with us, yet we are totally
trapped in this business. Someday we will have to leave from this
business. If you are one of those that is trapped, call out to
God. Your mind will be purified. Depend only on Bhagavaan. Call
out to Bhagavaan. All your sorrows will come to an end. Educated
or uneducated, there is no difference, when it comes to drowning
there is no difference. Similiarly with a true heart call out to
Him and recite His name.

Those who do satsang, will see a change. They will definitely be
purified. I have seen in villages, those that have been engaged in
satsang have changed. Though overall there are very few that know
the true essence. Just like there are very few men that really
know, but each and every one of you can know. I have complete faith
that you all know, but you do not stay with it. You do not believe
in it. You do not become firm on these points. You do not aim for
Bhagavaan, inspite of knowing that on engaging in satsang you feel
peaceful, feel contented, then to you do not make any effort to
engage in satsang. You do not respect your own insights, your own
understanding. Without Bhagavaan, you will not be in peace.
Becoming someone’s disciple will not necessarily lead you to peace.
It will only create a different organization, a different group
etc. Instead with a true and simple heart call out to God.

There was a man who was in a painful and sorrowful state. He went
to a saint for help. The saints told him that whatever is the
largest object you have at home, repeat the mantra – “Turn into
gold.” Do this for 24 hours. He did so, for the entire day and
night, and when the completion of the 24 hours were nearing and he
did not see it changing to gold, his mind said that since it is not
changing to gold, minimally make it of iron. The pot turned into
iron. Such is our lives too. It happens in all most cases, we
think and desire iron instead of gold (Bhagavaan). We do not
believe in the Bhagavaan and His powers. True things are rare.
Therefore call out to Bhagavaan. Do it and see for yourself, call
out to Bhagavaan. There is no loss in trying it out, no harm
whatsoever. Therefore try to do so. He Naath, He Naath, He Naath

Narayana Narayana Narayana !

From Discourse in Hindi on Dec 20th, 2000 at 5:00 a.m. by Swami
Ramsukhdasji

Ram Ram

For NEW ENGLISH WEBSITE by Swami Ramsukhdasji, please visit:
http://www.swamiramsukhdasji.net

 

” રવ “- રાજેન્દ્ર ત્રિવેદી December 20, 2008

Filed under: Rajendra Trivedi — dhavalrajgeera @ 3:16 pm

               ” રવ “

કલરવ કરતો રવ પંખીનો,
આવ્યો હિમાળે થી આજ.
શાંત સરોવરમાં બેઠેલા,
મનને કરતો આજ અશાંત.

પુછતો મુજને આજ પરોઢે,
નિકટ કર્ણની આવી પાસ.
શાને તું આ નાદબ્ર્હમાં,
ડુબકા ખાવા માંડ્યો આજ.

શાન્તાશાન્ત ના ભેદ સમજવા,
મનને રવ કરતો રણકાર.
રઘુપતી રાઘવ રાજા રામ,
પતીત પાવન સિતારામ.

નાદબ્ર્હમના રવની સાથે,
રાજ તું કરવા માંગે આજ.
રટને રઘુપતી રાજારામ
એજ જરુરી નિશદિન કામ.

રાજેન્દ્ર ત્રિવેદી

 

..* ..Shri Sarvotam Stotara..*.. December 19, 2008

Filed under: અન્ય સ્તુતિઓ — dhavalrajgeera @ 5:13 pm

..* ..Shri Sarvotam Stotara..*..

.
* .
* Chaand – Aarya *

 

  • .1… Prakurta dharmaana shreyam prakurt nikhil dharm roopmiti Nigam prati pandhyam yt-tachundhm saakruti staumi….

* Chhand – Anushtup *

  • 2… Kalikaal tamashchan dhrasti tavadvi dhushampi, Sampratya vishyastasya mahatmayam samabhud bhuvi…
  • 3… Dayaya nij mahatmayam karishyan prakurtm Hari: Vanya yada tada syasyan pradurbhutam chaakar hi…
  • 4… Tadukatmapi durbodham subodham syadhytha tatha, Tannamaashtottar shatanm pravkshyamykhilad hrut…
  • 5… Rishiragni kumarstu naamnam chhando jagatyasau , Shri Krishnasyam Devta cha, bijam karurikah Prabhu….
  • 6… Viniyogo bhaktiyog pratibandh vinashane, Krishnadharamrataswad sidhiratra na sansheyh….
  • 7… Anandah Parmanandah, Shri Krishna swayam krapanidhihi, Daivoddhar prayatnatma smrutimatrartinashanah…
  • 8… Shri Bhagvad gudhaarth prakashan parayaanh, Saakaar brahmhvaadek sthapko vedparagah…
  • 9… Mayavad niraakarta sarva vadiniraaskrut, Bhaktimargabaj maartand stri shudradhyud dhrutikshum..
  • 10… Angikrutyaiv Gopish vallabhikrut manavah, Angikrutou samaryado mahakarruniko vibhuh..
  • 11… Adeydan dhaksh shch mahodaarcharitravaan, Prakurtanukruti vyaj mohita sur manushah….
  • 12… Vaishvanro Vallabhbhakhyah , sadrupo hitkrut staam, Janshikshakrutteh Krishna bhakti krannikhileshtadah …
  • 13… Sarvalakhshasampanh Shri Krishna gyan-do Guruhu, Svanandantudilah Padma dalaayat vilochanah…
  • 14… Kripadrag vrashti sanhrast daasdaasipriyah patihi, Roshdrakpaat samplusht bhaktdweet bhaktsevitah…
  • 15…. Sukhsevyo duraradhyo dhurlabbhamghri saroruhah, Ugrapratapo vaaksidhu puritashesh sevakah….
  • 16…. Shri Bhagvatpiyush samudramathankshamah, Tatsaarbhutaraas stri bhavpurit vigrahah…
  • 17…. Saannidhya matra dat shriKrishnaprema vimukh teed Raaslile kataatparia krupye tat kathaprad…..
  • 18…. Varihanubhave kaart sarva tayago padeshaka Bhaktyacharo padeshta cha karmamargpravartak….
  • 19…. Yagado bhaktimargek saadhan tavopdeshak Purnanand purakaamo vaak patir vibudeshravar….
  • 20…. Krishnanaam sahastrasya vaakta bhaktparayan Bhaktyacharop deshaart na na vaak nirupak….
  • 21… Swarthojjitaakhilpran priyastadrushveshteed Swadasarthkrutashesh saadhan sarvashaktidruka…
  • 22… Bhuvi bhaktipracharakkrute Svanveykrute pitah Savvansheystapitaasheshsavmahatmeya samyapah….
  • 23…. Pativratapati paar laukikehidhaankrute Nigudherdheyo nenyabhakteshu gyapitasheya…
  • 24…. Upasnadi margati mughadmohnivarak Bhaktimarge sarvamargveylakshaadyaanobutikrute…
  • 25… Prathaksharanmargopdeshta ShriKrishnahardvita Prtishannikunj-jast lilarassupurit…
  • 26…. Tatkaathashipathchitasatdh vismrataanyo vrajpriya Priyavrajstiti pushti lilakarta raha priya…..
  • 27…. Bhaktechapurak Sarvaagyaatliloti mohan Sarvaasakto bhaktmaatraskut patitpavan….
  • 28…. Savyashogaansanharshtha rdeyyanmbhojvishtar Yash piyushlahri plavitaanyaras par…
  • 29…. Lilamratrasaardhrardhri krutakhil sharirbruteh Govardhanstitatyutsaahsa tlilaprempurit….
  • 30…. Yaagyabhokta yaagyakarta chaturvarg visharadah Satyapratigya strigudatito nayvisharad….
  • 31….. Savkirtivardansatatva sutrabhashyapradarshak Mayavaad dhakya tulagni brahmavaadnirupak….
  • 32… Aprakurta khilakalpa bhushit sahajasmeet Trilokibhushan bhumi bhagyan sahajsunder….
  • 33…. Asheshbhaktsanpratarya charanbij rajodhan Ityanandnide proktam naamna mashtotaram shatam….
  • 34…. Shradavishudbhudirya Pathatyanudinan jun attadekamna sidhimuktaan prapnotysanshayam….
  • 35…. Tad prapto Vratha Moksha satdapto Tadagataarthta Ataha Sarvotam Stotram japyam Krishnarasaarthibi….

..*..Iti Shri madganikumarProktam Shri Sarvottam Stotram Shri Krishna Sampan..*..
 
 
 
 

 

Bhagwad Gita by Dr.Sudhir Shah December 19, 2008

Filed under: ENGLISH — dhavalrajgeera @ 12:33 am

December 17, 2008 by Dr.Sudhir Shah

                            (Samay+Samaj+Sanjog=Santosh)
           (Time+Understanding+Situation=Satisfaction)

 

Bhagavad Gita has 700 verses in 18 chapters. It contains dialogue between Sri Krishna and Arjuna on the battle field of Kurukshetra. The background is apt as the dialogue concentrates on the use of spirituality in daily context. Arjun is torn between his duty to fight for Justice and his love for his Kinsmen-who he has to fight. He becomes dejected and debates with Sri Krishna that no war can be justified on any grounds. Sri Krishna through this dialogue counvinces him that he has to fight, there is no other way. (samay) Time has come – (samaj) understanding is required (sanjog) situation is created and now the out come as reasult, is the (santosh) Satisfaction.

Gita:  The essential nature of man as “Atma” (self witness). The essential nature of the “Universe” as Brahmand. (God manifesting as everything). Maya is the reason why this essential nature remains hidden. Relationship between “Atma and Brahmand”. Ideas about: Reincarnation / law of karma, Gunas (Three qualities), four pathways to God or self-realization. Idea of God as the creator and preserver who descends (avatars) on earth for the good of mankind.

Path of Devation:  Worship, Prayers & Meditation is the best path and the easiest to build a relationship with God.

Bhakti and Parabhakti:  Devotion to God in orders to gain something from Him is Lower Form of Love (Bhakti). Love for the sake of love is the Higher Form of Devotion and is called Parabhakti. It does not matter what is offered to God; a fruit, a flower or a leaf. He accepts all offerings given with love. It is the love of the devotee that counts rather than any formal worship.

Path of Action: Action is better than inaction. But every action should be to deep knowledge, to the best of your ability suited to your circumstances (SanjogSituation). We have to bear in mind that we are not the real doers-the real “I” is just a witness to all these activities. (Shakshi bhava).

Reincarnation: Atma (soul) does not die with the Body & Mind. The body is just the outer garment, a house (rented house) for the soul, which is discarded when worn out. Wheel of rebirth goes on. The Spiritual progress made in each lifetime is not wasted but helps in the next life. The only things that comes with us when we die are the fruits of our actions and the character we have developed. Reincarnation only stops when we merge with God (Paramatma) also realization of our true self. That is called “Moksha”.

Desire: From desire comes attachment. From attachment comes passion. When passion is not satisfied, it generates anger, from anger arises delusion that causes loss of memory, with loss of memory, wisdom is lost and that brings complete ruin.

Vairagya & Vivek:  Develop a detached attitude. Do not run after objects of senses. Let the mind act as the reins controlling the senses. Let the discriminating faculty direct the mind and keep the desire for objects of pleasure under control. Thus use Vairagya and Vivek and about your primitive nature in search of the “divine”.

Renunciation: The central theme of the Gita is Renunciation. “Work away, but offer the fruits of your actions to God.” We have to realize that the essential “I” is the witness. Renounce the trival – worldly things in order to gain the spirituality.

God can be reached through paths of Knowledge, Action, Devotion and Meditation. One can choose one pathway or any combination of pathways to suit one’s own abilities. We have to begin with 0’ (zero) & we have to merge with ’ (dot), understand the real meaning of your life and be happy. . Jai Shree Krishna

Dr.Sudhir Shah

 

ઈશ્વર – સ્વામી વિવેકાનંદ December 12, 2008

Filed under: Thinking -Faith and God — dhavalrajgeera @ 3:12 pm

ઈશ્વર – સ્વામી વિવેકાનંદ

image_swamiji

1. દરેક વ્યક્તીમાં દીવ્યતા સુપ્તપણે રહેલ છે. અન્દરની આ દીવ્યતાને બાહ્ય તેમજ આંતર પ્રકૃતીનાં નીયમન દ્વારા અભીવ્યક્ત કરવી એ જીવનનું ધ્યેય છે. કર્મ, ઉપાસના, મનનો સંયમ અથવા તત્ત્વજ્ઞાન – એમ એક અથવા અનેક દ્વારા આ જીવનધ્યેયને સીધ્ધ કરો અને મુક્ત બનો. ધર્મનું આ સમગ્ર તત્વ છે. સીધ્ધાંતો, મતવાદો, અનુષ્ઠાનો, શાસ્ત્રો, મન્દીરો કે મુર્તીઓ એ બધું ગૌણ છે.

2. જો ઈશ્વર હોય તો આપણે તેનું દર્શન કરવું જોઈએ; જો આત્મા હોય તો આપણે તેની અનુભુતી કરવી જોઈએ; નહી તો, એમાં માનવું નહી એ વધુ સારું છે. દમ્ભી થવા કરતાં આખાબોલા નાસ્તીક થવું એ બહેતર છે.

3. અભ્યાસ એ સમ્પુર્ણપણે આવશ્યક છે. ભલે તમે મારી પાસે બેસીને દરરોજ એકાદ કલાક શ્રવણ કરો, પરંતુ જો તમે અભ્યાસ ન કરો તો એક ડગલું પણ આગળ વધી શકો નહી. બધો આધાર અભ્યાસ ઉપર છે. આ બધી બાબતોનો જ્યાં સુધી આપણે અનુભવ ન કરીએ ત્યાં સુધી આપણને તેમાં કદાપી સમજ પડે નહી. આપણે જાતે જ તેમનું દર્શન કરીને તેમને આત્મસાત કરવી જોઈએ, વીવરણો અને સીધ્ધાંતોનું કેવળ શ્રવણ કરવાથી કશું વળવાનું નથી.

4. એક વીચારને ગ્રહણ કરો; તેને તમારું જીવન સર્વસ્વ બનાવી દો; તેના વીશે ચીંતન કરો, તેના સ્વપ્ન સેવો. એ વીચાર પર જ જીવો; તમારું મસ્તીષ્ક, તમારા સ્નાયુઓ, માંસપેશીઓ, જ્ઞાનતંતુઓ અને તમારા શરીરનું અંગેઅંગ – એ બધાંને એ વીચારથી ભરી દો, અને એ સીવાયના અન્ય સર્વવીચારોને બાજુ પર મુકી દો. સફળતા મેળવવાનો આ જ એક માર્ગ છે, અને આ રીતે જ મહાન આધ્યાત્મીક વીભુતીઓનો ઉદય થાય છે.

5. આ મહામાનવો – પયગમ્બરો – કોઈ અસામાન્ય મનુષ્યો ન હતા; તેઓ તમારી કે મારી જેમ મનુષ્યો હતા. તેઓ મહાન યોગીઓ હતા. તેઓએ આ સમાધીદશાની – ઉર્ધ્વચેતનાની દશાની – પ્રાપ્તી કરી હતી અને આપણે પણ એમ જ કરી શકીએ. તેઓ કોઈ અનોખા પ્રકારના લોકો ન હતા. એક મનુષ્ય ક્યારેય આવી પરમ દશાએ પહોંચ્યો છે એ હકીકત જ પુરવાર કરે છે કે પ્રત્યેક મનુષ્ય ત્યાં સુધી પહોંચી શકે; પહોંચી શકે એટલું જ નહી, પણ આખરે તો પ્રત્યેક મનુષ્યે ત્યાં સુધી પહોંચવું જ જોઈએ. એનું નામ ધર્મ.

6. મુક્તીનું મુર્તરુપ, પ્રકૃતીનો નીયંતા એટલે જેને આપણે ‘ઈશ્વર’ કહીએ છીએ તે, તમે એ ઈશ્વરનો ઈંકાર કરી શકો નહી – હરગીજ નહી, કારણ કે મુક્તીના ભાવ વગર તમે કશું કાર્ય કરી શકો નહી, જીવી શકો નહી.

7. કોઈ પણ જીવન કદાપી નીષ્ફળ હોઈ શકે નહી. સંસારમાં નીષ્ફળતા જેવી કોઈ વસ્તુ જ નથી. ભલે સેંકડો વાર મનુષ્ય પોતાને હાની પહોંચાડે; ભલે હજારો વાર એ ઠોકર ખાય; પણ આખરે તેને અનુભુતી થવાની જ છે કે હું સ્વયં ઈશ્વરરુપ છું.

8. ધર્મ એટલે સીધ્ધાંતો, મતવાદો કે બૌધ્ધીક વાદવીવાદ નહી; ધર્મ એટલે પરમતત્ત્વમાં જીવવું, તદ્રુપ થવું; ધર્મ એટલે અનુભુતી.

9. ભગવાન ઈશુના શબ્દો યાદ રાખો : ‘માગો એટલે મળશે, શોધો એટલે જડશે, ખખડાવો એટલે બારણાં ખુલી જશે.’ આ શબ્દો પુર્ણ રીતે સાચા છે – આલંકારીક કે કાલ્પનીક નથી.

10. બાહ્ય પ્રકૃતીને જીતવી એ સારું અને મહાન કાર્ય છે, પરંતુ આંતર પ્રકૃતીને જીતવી એ તો એથી પણ વધુ મહાન કાર્ય છે… આ અન્દરના માનવીને જીતવો, માનવ મનમાં અટપટી રીતે ચાલતી ક્રીયાઓનાં રહસ્યો સમજવાં અને તેનાં અદ્ભુત રહસ્યો ઉકેલવાં એ બધું કાર્ય સર્વાંશે ધર્મનું છે.

11. જીવન અને મૃત્યુમાં, સુખ અને દુઃખમાં ઈશ્વર સમાન રીતે વીદ્યમાન છે. સમગ્ર વીશ્વ ઈશ્વરથી જ ભરેલું છે. તમારાં નેત્રો ઉઘાડો અને દર્શન કરો.

12. ઈશ્વરની પુજા કરીને આપણે હંમેશાં ખરેખર તો આપણી અન્દર નીગુઢ રીતે રહેલા ‘આત્મતત્વ’ની જ પુજા કરીએ છીએ.

13. ધર્મની અનુભુતી થઈ શકે છે. શું તમે તેના માટે તૈયાર છો? શું તે તમને ખરેખર જોઈએ છે? જો એવું હોય તો તમને તેની અનુભુતી અવશ્ય થશે અને પછી તમે સાચા અર્થમાં ધાર્મીક બનશો. જ્યાં સુધી તમે અનુભુતી પ્રાપ્ત કરી નથી ત્યાં સુધી નાસ્તીકો અને તમારી વચ્ચે કશો પણ ભેદ નથી. નાસ્તીકો તો પ્રમાણીક છે, પરંતુ જે મનુષ્ય પોતાને ધર્મમાં શ્રધ્ધા હોવાનું કહે છે છતાં તેની અનુભુતી કરવાનો પ્રયત્ન કરતો નથી તે પ્રમાણીક નથી.

14. હું ભુતકાળના તમામ ધર્મોનો સ્વીકાર કરું છું અને એમના આદેશ પ્રમાણે પુજા કરું છું; ઈશ્વરને ગમે તે સ્વરુપે તેઓ પુજે, હું એ પ્રત્યેક ધર્મ પ્રમાણે ઈશ્વરની પુજા કરું છું. હું મુસલમાનોની મસ્જીદમાં જઈશ; હું ખ્રીસ્તીઓના દેવળમાં જઈને ‘ક્રુસ’ની આગળ ઘુંટણીયે પડીશ; હું બૌધ્ધોના મન્દીરમાં પ્રવેશ કરીને ભગવાન બુધ્ધ અને એમના શાસનનું શરણ શોધીશ. મનુષ્યમાત્રના હ્રદયમાં પ્રકાશ પાથરતી જ્યોતીનું દર્શન કરવા મથતા હીન્દુની સાથે વનમાં જઈને હું ધ્યાનમાં બેસીશ.

15. ભારતમાં જેને ‘યોગ’ કહીએ છીએ તેના દ્વારા આ ધર્મની પ્રાપ્તી થાય છે. કર્મયોગી આ યોગને મનુષ્યો અને સમગ્ર મનુષ્યજાતી વચ્ચેની એકતા રુપે, રાજયોગી એને જીવ અને બ્રહ્મની એકતા રુપે, ભક્ત એને પ્રેમસ્વરુપ ઈશ્વર અને પોતાની વચ્ચે એકતા રુપે અને જ્ઞાની એને બહુધા વીલસતા ‘સત’ની એકતા રુપે નીહાળે છે. ‘યોગ’નો અર્થ આ છે.

16. હવે પ્રશ્ન આ છે: શું ધર્મ દ્વારા ખરેખર કંઈ સીધ્ધ થઈ શકે ખરું? હા, જરુર થઈ શકે. ધર્મ મનુષ્યને અમર બનાવે છે. એણે જ મનુષ્યને તેની આજની સ્થીતીએ પહોંચાડ્યો છે અને એ જ આ મનુષ્ય-પશુને ઈશ્વર બનાવશે. આ છે ધર્મની સીધ્ધી. મનુષ્ય-સમાજમાંથી ધર્મની બાદબાકી કરો અને પછી જુઓ કે શું શેષ રહે છે? પશુઓના જંગલ સીવાય બીજું કશું જ નહીં!

17. તમને કોણ સહાય કરશે? તમે પોતે જ વીશ્વને માટે સહાયરુપ છો. આ વીશ્વમાં કઈ વસ્તુ તમને સહાય કરી શકે? તમને સહાય કરે એવો મનુષ્ય, ઈશ્વર કે દાનવ ક્યાં છે? તમને કોણ પરાજીત કરી શકે? તમે જ આ વીશ્વના વીધાતા છો; સહાય માટે તમે બીજે ક્યાં પ્રયત્ન કરશો? એવી સહાય તો તમારા પોતાના સીવાય બીજે ક્યાંયથી ક્યારેય પણ આવી નથી. તમારા અજ્ઞાનને કારણે તમે એવું માની લીધું કે તમે કરેલી પ્રત્યેક પ્રાર્થનાનો જે ઉત્તર મળ્યો તે કોઈ ‘સત્વ’ તરફથી મળ્યો; પરંતુ ખરેખર તો તમે પોતે જ તમારી એ પ્રાર્થનાનો અજાણપણે ઉત્તર વાળ્યો છે.

18. ગ્રંથોનું અધ્યયન કરીને આપણે એવા ભ્રમમાં પડીએ છીએ કે આપણને આધ્યાત્મીક સહાય મળી રહી છે; પરંતુ ગ્રંથોના અધ્યયનના આપણા ઉપર પડતા પ્રભાવનું પૃથક્કરણ કરીએ તો આપણને ખ્યાલ આવશે કે આવાં અધ્યયનોથી -આપણી બુધ્ધીને લાભ થાય છે, આપણા અંતર-આત્માને નહીં. આમ, આધ્યાત્મીક વીકાસને વેગ આપવામાં ગ્રંથોનું અધ્યયન અપ્રયાપ્ત છે, એટલે જ આપણામાંથી લગભગ દરેક જણ આધ્યાત્મીક વીષયો પર ભલે અત્યંત અદભુત ‘વ્યાખ્યાન’ આપી શકે, પરંતુ જ્યારે આચરણની કે સાચું આધ્યાત્મીક જીવન જીવવાની વાત આવે છે, ત્યારે આપણને ભાન થાય છે કે આ બાબતમાં આપણે ગજબ રીતે ઉણા છીએ. આત્મવીકાસને વેગ આપવો હોય તો તેની પ્રેરણા તો કોઈ બ્રહ્મનીષ્ઠ આત્મા પાસેથી જ પ્રાપ્ત કરવી જોઈએ.

19. ઈશ્વર જ સત્ય છે, આત્મા સત્ય છે; આધ્યાત્મીક્તા જ સત્ય છે. તેમને વળગી રહો.

20. જગતના ભીન્ન ભીન્ન ધર્મો પોતપોતાના ઉપાસના વીધીમાં ભલે જુદા પડે, પરંતુ વાસ્તવમાં તો તેઓ બધા એક જ છે.

21. ધ્યાન એ મહત્વની બાબત છે. ધ્યાનનો અભ્યાસ કરો! એ સર્વોત્તમ વસ્તુ છે. ધ્યાનમાં મગ્ન થયેલું ચીત્ત એટલે આધ્યાત્મીક જીવનનો નીકટતમ ઉપાય. આપણા જીવનની એ એક જ ક્ષણ એવી છે કે જ્યારે આપણે ભૌતીક્તાથી તદ્દન અલગ થઈ જઈએ છીએ અને તમામ ઉપાધીઓથી મુક્ત બનેલો આપણો આત્મા કેવળ સ્વરુપમાં જ રમમાણ રહે છે. એવો અદભુત છે આ આત્માનો સંસ્પર્શ.

22. જેઓ પોતાની જાતનું ઈશ્વરને સમર્પણ કરે છે તેઓ કહેવાતા તમામ પ્રવૃત્તીશીલ લોકો કરતાં જગતનું વીશેષ ભલું કરે છે. જે વ્યક્તી સમ્પુર્ણપણે આત્મશુધ્ધી સાધે છે તે ઉપદેશકોની ફોજ કરતાં વધુ કાર્ય સીધ્ધ કરે છે. ચીત્તશુધ્ધી અને મૌનમાંથી જ શક્તી સમ્પન્ન વાણીનો ઉદય થાય છે.

23. આજે આપણને જરુર છે એ જાણવાની કે ઈશ્વરની હસ્તી છે જ અને આપણે અહીં જ અને આ ક્ષણે જ તેનું દર્શન – તેની અનુભુતી કરી શકીએ.

24. ‘ભોજન, ભોજન’ બોલવું અને ખરેખર ભોજન કરવું, ‘પાણી, પાણી’ બોલવું અને ખરેખર પાણી પીવું – એમાં જમીન-આસમાનનો ફેર છે. એ જ રીતે માત્ર ‘ભગવાન, ભગવાન’ રટવાથી તેનો સાક્ષાત્કાર પામવાની આશા આપણે રાખી શકીએ નહીં. એ માટે તો પ્રયત્ન અને અભ્યાસ કરવો જોઈએ.

25. અનીષ્ટના સીતમોની વચ્ચે પણ બોલો – ‘મારા પ્રભુ, મારા પ્રીયતમ!’ મૃત્યુની યાતના વચ્ચે પણ કહો: ‘મારા પ્રભુ! મારા પ્રીયતમ!’ ધરતી ઉપરની તમામ બુરાઈઓ વચ્ચે પણ પુકારો, ‘મારા પ્રભુ, મારા પ્રીયતમ!’ – ‘તું અહીં છે, હું તારું દર્શન કરું છું. તું મારી સાથે છે, હું તારી અનુભુતી કરું છું, હું તારો છું, મને અપનાવી લે. હું આ સંસારનો નથી પણ તારો છું; તો પછી મારો ત્યાગ ના કર.’ હીરાની ખાણ છોડીને કાચમણીની પાછળ પડશો નહીં! આ જીવન તો એક મહાન તક છે. અરે! શું તું સંસારના સુખ ભોગોની શોધમાં છે? પ્રભુ જ સર્વ સુખોનો સ્ત્રોત છે. એ પરમતત્ત્વને પામવાનો પ્રયત્ન કર, એને જ મેળવવાનું ધ્યેય રાખ, એટલે તું જરુર એને પામી શકીશ.

26. આપણે ઉત્સાહી અને આનન્દી થવું જોઈએ. ઉદાસીન ચહેરાઓ કંઈ ધર્મનું નીર્માણ કરી શકે નહીં. ધર્મ તો જગતની સૌથી વધુ આનન્દપુર્ણ વસ્તુ હોવી જોઈએ, કારણ કે એ સર્વોત્તમ છે.

27. વસ્તુમાત્રને ઈશ્વર સ્વરુપ માનીને પુજન કરો – પ્રત્યેક રુપ તેનું મન્દીર છે; બાકીનું બધું ભ્રાંતી છે. હંમેશાં હ્રદયની અન્દર દ્રષ્ટીપાત કરો, બહાર નહીં. એવા જ ઈશ્વરનો, એવી જ પુજાનો વેદાંત ઉપદેશ આપે છે.


શ્રીરામકૃષ્ણ આશ્રમ, રાજકોટ દ્વારા પ્રકાશીત પુસ્તીકામાંથી સાભાર…